Zase jsem do mého historického archivu uložil další vzpomínku, tentokrát o mlynářích v Housku. Pokud máte zájem a náladu, tak si přečtěte jak se mlynářům dříve žilo. I když se na tu dobu měli dobře, neměli vždy na růžích ustláno.

Vlastniti mlýn a k tomu hodně polností, v dřívější době znamenalo míti velký majetek, být vážen a patřiti do lepší společnosti. Mlynář byl váženým občanem obce. Tak jsem chtěl,  o houskovském mlýně a jeho historii krátce napsat. Pozval jsem posledního mlynáře v Housku pana Josefa Krále, aby mi vyprávěl, jak se ve mlýně žilo a mlelo. Má ještě ve svých  osmdesáti pěti létech velmi dobrou paměť a tak zavzpomínal také na vyprávění a rady  svého tatínka, které má stále ve své paměti.

Původní mlýn v Housku nebyl zdaleka tak veliký jaký je dnes. Původní první mlýn byl velice malý a stál mezi stavbou domku Zouharových a domkem mlynáře. Ve mlýně byl šrotovní kámen o rozměrech 1 metr x 1 metr a byl poháněn vodním kolem s dolním přívodem vody. Voda, která ho poháněla, byla přiváděna z horního konce Houska, od lípy při vjezdu do Houska. Voda se přiváděla na vodní kolo, které pohánělo šrotovník. Šrot byl přesíván v sítu kuželovitého tvaru, které bylo natřásáno vačkou. To byl původní mlýn. Potom, když tatínek koupil usedlost z mlýnem od  sestry, která bydlela v sousedním stavení a jmenovala se Zouharova, začal postupně s jeho budováním. Oba pocházeli z Rozstání a sestra se také přivdala do Houska, do stavení vedle mlýna a mlýn i s okolními pozemky i s pilou, také Zouharovou to vše bylo ve vlastnictví Zouharů. Když se tatínek oženil, tak dostal dosti velké věno a sestra ho přemluvila, aby mlýn koupil. Tatínek byl vyučený sekerníkem, stavěl také mlýny a tak sestra věděla, že by mlýn zvelebil a dal to tam vše do pořádku, protože to bylo zanedbané. Nakonec tedy tatínkovi  prodala dosti velký pozemek vedle jejího domku, na něm byla také sýpka původního starého mlýna. Tato stavba byla postavena jako dřevěná roubenka, krytá šindelem.  Tatínek jak to koupil, tak zakrátko na něho přišla pohroma. Musel narukovat na vojnu a zapojil se do bojů první světové války. Tak vše zůstalo tak, jak to koupil. Nic se tam nedělo. Byl konec války, ti co přežili se navraceli domů, ale tatínek se stále nevracel. U sestry Zouharové již mysleli, že se tatínek nevrátí. Ale tatínek byl zajat a odvezen do Ruska a odtud měl být deportován na Sibiř. Tatínkovi se ale podařilo se dvěma kamarády utéci a putovali pěšky až domů. Cesta jim trvala skoro devět měsíců, než se dostali domů. Doma si ani moc neodpočal a začal hned budovat nový mlýn. Měl štěstí, že měl kamaráda, který mu pomáhal. Peněz bylo málo a tak tatínek jako vyučený sekerník chodil ještě stavět po okolí mlýny a pily. Tak se dostal až do Koroužné, kde stavěli pilu s mlýnem. Po večerech chodili na besedy a do hospody na pivo a nakonec si tam namluvil i nevěstu, pozdější moji maminku. Oženil se a natrvalo se přestěhovali do Houska a začal  s dokončováním mlýna. Měl štěstí, že padl do oka hraběti Salmovi, který vlastnil rybník a tatínek potřeboval pro nový mlýn vodu z jeho rybníka. Mlýn měl již namyšlený z vodním kolem z vrchním náhonem a tak nakonec dostal od hraběte Salma povolení k překopu silnice, ale musel jít hluboko, aby tam mohl být i čep, pro spodní vypouštění rybníka při lovu ryb. Rybník byl do té doby vypouštěn jen horním stavidlem a ryby se musely chytat při lovu do sítí. Hrabě Salm mu přispěl také finančně na práce při provádění překopu a po ukončení prací, při oslavách ve mlýně, dostal od hraběte tak zvané =Vodní právo=, které ho opravňovalo používat vodu z rybníka a s ní také hospodařit. Musel se také o rybník starat a hlídat ho, aby se neztrácely ryby, které se lovily jednou za čtyři roky. Po  výlovu se oslavovalo již v novém mlýně. A tak začal život mého tatínka jako mlynáře v Housku. Mlýn byl dán do plného provozu jako elektrovodní mlýn v roce mého narození 1926. Elektrický regulátor udržoval stálé otáčky mlýna. Na tu dobu to byl kvalitní a moderně  postavený mlýn. Do houskovského mlýna se dávalo na mletí obilí nejen z Molenburka a Houska, ale z celého širokého okolí.

Nedalo mi to a tak jsem ke krátké historii mlýna připojil také maličký, trochu upravený výňatek z knihy našeho rodáka Karla Hudce =Dva Dvory=, ve které krásně a dojemně popisuje život na vesnici v dřívějších dobách, také mlýn a jeho obyvatele.

Na další cestě z blanenských sléváren od Zeleného kříže k domovu, jevila se již v Janově chůzi znatelná únava. Tvář se mu vyjasnila, krok byl už pružnější a než se ztratil ve stínu vysokého lesa u Šakalového žleba, opustila ho úplně smutná nálada, jež ho bezmála po celé cestě tísnila. Snad ta jeho důvěra v Boha nebyla přece jen nadarmo. Známá místa v lese vyvolávala v něm představy blízkého domova a zaplašila s jeho čela všechny chmury.

               A se vzpomínkou na rodnou ves Molenburk, domácí krov, byla úzce spjata představa houskovského  mlýna, ležícího v romantickém prostředí nedaleko Molenburka a pozoruhodného svým velikým rybníkem. Tam k těmto místům, nesly se povětšině všechny jeho myšlenky a touhy již po delší čas.

               Od té doby co se tam pod střechu rodného mlýna vrátila ze světa jediná dcerka zámožného mlynáře, majetníka tohoto výnosného podniku, dlel Jan v myšlenkách nejraději tam. Hučící splav, představa mlýnských kol, jak se na ně valí proudem voda a jak se za ohlušujícího hukotu a šplouchání dopadající vody, pomalu a těžce točí, klepání kol a ruch ve mlýnici to vše působilo na jeho citlivou duši jako krásné hudba, doprovázejíc ho při práci, na cestě k odpočinku a všude.  

A odevšad se dívaly na něj ty velké a mámivé oči mladé mlynářové dcerky Marie, jež se před prázdninami vrátila z Prahy, kde byla na vychování. Tam se na přání svého otce měla naučiti lepšímu způsobu chování a mnohým věcem, které nebyly zvykem      u venkovského lidu a jejichž dosah ve své prostotě ani dobře nechápali.

                           To byla skutečnost, jež učinila v Janově duši velký obrat a postavila ho před těžkou otázku, jak bude dál? Vždycky si uvědomoval, když ho pojalo pokušení těch tmavých očí, jaký je mezi nimi jím a nastávající dědičkou houskovského mlýna, velký majetkový rozdíl, jenž tu obyčejně při venkovských známostech padá na váhu.Veliká propast, jíž nemohl nikdy překročiti a přece by tak rád, strašně rád dal najevo svůj cit, velikou touhu, jíž v něm rozněcoval tajemný zjev mladé mlynářovi dcery, i když doposud nepoznal její duši a jejího smýšlení. Zatím se musel uspokojit jen s tím, že ji snad ještě častěji uvidí, aniž by však mohl v brzku pomýšleti na možnost důvěrnějšího rozhovoru s ní a tím méně pak na vážnou známost, a s bohatým děvčetem, jaké představovala mladá dcera mlynáře. A podobně se vytvářely jeho myšlenky a oživoval násilím potlačovaný cit také ve chvíli, když se před ním v dáli zaleskla modrá hladina houskovského  rybníku, již spatřil z mírného návrší, na němž stála pěkná a veliká hospoda, patřící k Housku a poblíže níž ho vedla cesta zaprášenou silnicí .

Již minul silniční zatáčku, která obtáčela odlehlou mlýnskou stodolu a neohlížejíce se sem ani tam, vykračoval si pevným krokem po silniční hrázi, pod níž na straně jedné zvedala se vodní hladina a na jejíž druhé straně táhla se zprvu mlýnská zahrada a dále pak pod hrází stála vlastní mlýnská budova.

               A hle! ? Co ještě před chvílí naplňovalo jeho srdce neznámou bázní a čeho se ještě před pár minutami nevědomky obával, splnilo se ve chvíli, kdy se toho nadál nejméně.

            Jen si trochu vykročil, uraziv od stodoly sotva nějakých deset kroků, zarazil se náhle    a málem by zůstal leknutím státi na místě. Malý kousek před ním a poněkud stranou  v zahradě, již dělil od silnice dřevěný plot, zahlédl pojednou známý dívčí šat, podle něhož hned na první pohled poznal mladou mlynářovu dceru. Stála pod starou košatou jabloní a Janovi stačilo jen letmo pozvednout oči, aby ji uviděl. Až se celý zachvěl a srdce mu prudce poskočilo, když na něm spočinuly ty její temné oči, sledujíce jej dlouhým pohledem, v němž se zračil jeho rychlým příchodem údiv a utkvívajíce na jeho pěkné postavě se zjevným zalíbením jakoby v náhlé touze.

    Oděna v lehkých barevných šatech, držíc v rukou košík naplněný až přes okraj žlutavými   a narůžovělými jablky, stála tu jako nějaké zjevení z jiného světa. Jan div bolestí nezaúpěl, kdy ji tak spařil krásnou. Chtěl ji pozdraviti, říci ji něco, ale hrdlo jako by mu svírala něčí hrubá železná ruka. S velkým přemáháním a s bolestí v hlase, sotva řekl dobrý večer a utíkal honem dále. Zdali byl jeho pozdrav opětován, ani nevěděl a ani se tuze o to nestaral. Vědomí jeho chudoby zbavovalo ho veškeré rozvahy, zatvrzovalo a bylo mu v takové chvíli jedno, jaký učinil na mladou mlynářovu dceru  dojem a nebo byl-li jeho pozdrav vůbec respektován.

            Hned za splavem zahnul postranní cestou do nedalekého lesa a tam teprve se uklidnil  a nalezl ulehčení. Vyhlédnuv si chráněné místo, stanul na pokraji lesního zátiší a s bolestnou touhou v oku zahleděl se v ona místa, kde stanul houskovský mlýn s přilehlými budovami a s celým svým okolím. Na to, že by měl už jíti domů, že ho tam očekává jeho ustaraná maminka, na to snad v této chvíli docela zapomněl.

            Tiše a smutně se díval na malebný obrázek starobylého a výstavného mlýna, obklopeného tmavou zelení, štíhlých jasanů a starých olší, které pak doprovázely mlýnský potok na jeho cestě k tmavému lesu až k Housku. Chvílemi pohlédl na splav a přes silnici k rybníku, na jehož klidné jako tmavý kov lesklé hladině se šířila velká kola, vycházející z míst, kde se koupala dorůstající mládež, jež zde prováděla svůj nejoblíbenější letní sport, vesele dovádějíc.

A znovu obracel svou pozornost k starobylému mlýnu jenž stál tu v pěkné dolině jako vzácná památka zašlých dob a jehož obraz při vzpomínce na budoucí majitelku jeho bohatství působil mu sladká muka, ale i velkou bolest zároveň. Co tu bylo krásy, blahobytu, radosti a snad i štěstí, jež se zde při takovém bohatství už samo předpokládalo. Vždyť míti takový majetek a možnost jistého výdělku, který obyvatelům houskovského mlýna zaručoval klidné a spokojené živobytí, bylo velkým darem pozemského štěstí-----------

Krásný nedělní den skláněl se pomalu k malé horské vsi Housku. Kolem dokola zemdleným krajem, obvinutého v půlkruhu lesem, vládl sváteční klid a na jeho odpočívajících polích tichý mír. Sem tam na obzoru bloudil šedý mráček, ale sotva se trochu zatoulal blíže nad lesy, odplul pak opět v šírou dál.

            Pojednou z návrší od hospody rozletěl se krajem svižný pochod, za ním druhý a po chvilce zahrála hudba lkavou polku. To hudebníci, houskovští  muzikanti, svolávali vesnickou chasu a sousedy k dožínkové zábavě. Však se již dlouho na ni v Housku těšili, a nyní, když k ní muzikanti dali pokyn, rozproudil se život ze vsi za hlasem hudby.

            Hospoda byla soukromým vlastnictvím hostinského  a slula velmi dobrou pověstí daleko v kraji. Stála o samotě nad vsí, obklopena z větší části stromy, které jí dodávaly romantického vzhledu. Mimo tuto jiné v Housku neměli. Byla ode vsi poněkud vzdálena, ale to jí na závadu nikterak nebylo. Naopak měla zase tu výhodu, že stojíc v blízkosti silnice  a přespolní cesty, rádi v ní vyhledávali útulek formani povozníci, domácí i cizí.

            Měla pěkný prostorný sál s výčepem, a muziky, které se v ní pořádaly, byly vyhlášené. Zdaleka na ně chlapci chodili. O jejich velikou slávu se dělil sám hostinský  s houskovskými muzikanty. Prvý svým pochopením a solidností a muzikanti svým uměním. Ovšem, potřebných kvalit této vlastnosti nechybělo ani majiteli hostinské živnosti. Tak například byl to jeho jedinečný vkus pro zařízení a výzdobu své šenkovny, z níž mnohdy sám, bez pomoci zájemců dovedl vytvořiti takové náladové prostředí, jaké opravdu vesnické zábavě posloužilo. A když se do toho vložili místní muzikanti, cítili se hosté jako na jiném, lepším světě.

            Také dnešní neděli vyvíjela se muzika v Housku podle slavné tradice. Sotva dozněl její úvod v lesích, počala se hospoda plnit chasou a brzy po té zabouřila taneční místnost hlučným veselím. Hudebníci zahráli k tanci, chlapci si přiťukli, připili ze džbánků piva, a hned několik rozjařených tanečníků vyzvalo přítomná děvčata do kola. Dozněl valčík, sálem se rozlétla polka, a tu již byla v zajetí tanečního rytmu celá hospoda.

            Pivo teklo, sklenice řinčely, chlapci si připíjeli na zdraví, výskali, přicházeli otcové     a s nimi matky, jež si hned usedaly na své lavice ke zdi. Na široké síni stará Klusáková kvapem vybírala z velké putny a kladla na prostý krámek cukroví a všelijaké mlsy. To byla atrakce pro děti a trápení jejich maminek, poněvadž nestačily lovit z kapsy krejcary.

            Začala se scházet i místní honorace. Pro ni a pro přespolní hosty bylo vyhrazeno místo při sále v  menší to světničce. Před chvílí do ní vešli zdejší zámožný sedlák Slouka  se synem, jenž jako universitní student čítal se také do lepší společnosti. Sotva se s otcem usadili za delším rohovým stolem, přicházel mlynář  a zanedlouho za ním stanul ve dveřích myslivec. Po něm pak do místnosti, upravené při zábavách na způsob světničky, trousili se i jiní váženější sousedé, a když pak přišlo několik skupin přespolních chlapců, byla místnost nabita.

            Šenkýř  neviděl, kam napřed skočit, zdali sem, vítat hosty, anebo nalévat, peníze vybírat a obsluhovat v zábavní místnosti. Pomáhala mu žena i děti, ale i to se v některých chvílích zdálo, že nedostačuje----------